Pojďme spolu psát - kapitola první

15. února 2014 v 22:51 | Ania |  Pojďme spolu psát
Nakonec je zase na mě, abych to všechno začala, že. Tak tedy, toto je první kapitol k projektu, který nastartovala Jey, tady. Snad se bude líbit...


Vzduch byl těžký a prosycený čímsi neznámým a zlovolným. I mlha, povalující se v údolích a líně visící okolo horských masívů se zdála hustší než obvykle. Sluneční paprsky ji sotva prošly, ačkoli již svítalo před několika hodinami, a dodávalo jí zlatavou barvu. Všude panovalo ticho, protože mlžný závoj pohlcoval jakékoli zvuky. Žádný zpěv ptáků, ševelení větru, hučení vody. Nic, jen ticho a předzvěst tmy...Zničeho nic se zlatavý opar zatetelil, a jakoby s nevolí rozestoupil. Na horské cestě zaklapala kopyta koně a z mlhy vyjel jezdec. Zlatavý postroj, či spíše brnění vraníka lehce cinkalo do rytmu, jak koník klusal po kamení. Nenechavé pařáty mlhy se držely v uctivé vzdálenosti, kterou zajišťoval svit z jezdcovi hole. Držel jí v levé ruce a díky jejímu zelenkavému svitu alespoň trochu viděl, kam jede. Čas jakoby neplynul, a monotónní klapot kopyt byl jediným zvukem na jeho putování. Jezdec si přitáhl šedý, zlatem lemovaný plát blíže k tělu a mimoděk se zachvěl. I když skrz mlhu nemohl cítit vítr, horský chlad nezmizel. Zahlodával se mu do kostí s vervou, která by člověku asi byla více než nepříjemná, avšak jezdec ji věnoval pramálo pozornosti. Koneckonců, byl to Horal. Kdo ví, co všechno se mu honilo hlavou? Okolní ticho nicméně podněcovalo k přemýšlení, což také byla činnost, které se jezdec věnoval. Pro mága bylo vždy o čem uvažovat, a v poslední době to platilo dvojnásob. ,,Zem šeptá rekviem, blíží se temnota," byla slova, která Horalovi ve snech vyjevil obrovský, bílý drak. Bylo to zvláštní, mágové málokdy sní o dracích. Zato ale nikdy nepochybují, že sny mají skrytý význam. Proto se taky Horal vypravil na tuto cestu - najít odpovědi, a třeba i způsob, jak si poradit s Neznámým, s tím, kterému lidé říkali Zlatooký. Ponořen v myšlenkách, pokračoval jezdec dál a dál, po horské stezce dolů do údolí...

Po době, která se zdála nekonečná, se cesta začala svažovat. Mlha se rozestoupila, a prudká sluneční záře udeřila Horala do očí, až musel sklonit hlavu. Když si jeho oči přivykly ostrému světlu zjistil, že se dostal do údolí. V tomto zapomenutém kousku země ležela malá vesnička, kam se také jezdec vydal. Mimoděk se usmál, když klapot kopyt utlumila tráva. Bude to jistě zajímavé, každé střetnutí s lidmi je. Pobídl vraníka do klusu a postroj zachřestil. Okolo se ozvaly zvuky světa - ševelení větru, nadšené hlasy ptáků, cvrkot cvrčků. Jako by zlověstný pocit se sestupem z hor zmizel...Ale to byl jen klam, protože Zlo nikdy nespí. I když se sem strach, a zkáza, kterou s sebou přináší Zlatooký třeba ještě nedostala, je to jen otázka času. Horal mimoděk sevřel hůl pevněji. Čas. Jeho hodnotu měl tento svět teprve poznat. Ale každá cesta musí začít prvním krokem... Horal si povzdech. ,,Snad bude štěstěna na mé straně, a nic se nestane," byla myšlenka, se kterou vjížděl do vesnice. Nemohl se více mýlit..

Obrázek pro druhou kapitolu:
Vesnička - ať nám to trochu navazuje...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jey Jey | Web | 16. února 2014 v 13:37 | Reagovat

Perfektní! Já věděla, že ty nikdy nezklameš...nechám nějaký čas na to, aby se někdo chytil a případně to bude na nás dvou :)

2 Romča Romča | E-mail | 1. června 2014 v 16:38 | Reagovat

Ahoj, chtěla jsem se zeptat, jak bych k tomu mohla přidat další kapitolu?????? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama